Jokinen a ti druzí aneb jak jsou užiteční specialisté na nájezdy?

Pokud si zrekapitulujeme právě končící dekádu 21. století, tak za největší změnu v ledním hokeji pravděpodobně označíme penaltový rozstřel na konci pětiminutového prodloužení. Toto pravidlo po výluce v roce 2005 definitivně skoncovalo s nepopulárními remízami a později se rozšířilo také do většiny evropských lig.

V zámoří je lední hokej především show a nájezdy této charakteristice bezesporu přejí. Penalty nabízejí okamžité napětí a jsou přehlídkou technických dovedností těch nejlepších hráčů. Mají ovšem také svůj negativní aspekt. Především pomáhají slabším týmům, aby vydřely alespoň bod, zatímco lepšímu celku mohou často přivodit nepříjemnou a mnohdy neopodstatněnou porážku.

Ať již máte nájezdy rádi nebo je zavrhujete, je vysoce nepravděpodobné, že by došlo k jejich zrušení. Každý tým tedy potřebuje minimálně dva hráče, kteří mají v kolonce dovednosti zaškrtnuto políčko s nápisem „specialista na nájezdy“. Je to ovšem zručnost, která zatím není příliš doceněna, a to již jenom tím, že se proměněné nájezdy nepočítají do hlavních statistik a ani se o nich nijak zvlášť nemluví.

Před dvěma týdny se Jussi Jokinen z Caroliny stal prvním hráčem NHL, který proměnil 25 nájezdů kariéry. Díky jeho úspěšnému pokusu Hurricanes konečně zvítězili a ukončili tak sérii čtrnácti porážek v řadě. Finský útočník se dokonce může pochlubit velice kuriózní statistikou – od příchodu z Tampy Bay proměnil v dresu Canes prakticky stejný počet nájezdů (6) jako dal gólů (7).

A právě jeho příklad ukazuje, že i lehce nadprůměrný hráč se může stát hrdinou. Jokinen v ligových zápasech nikdy nijak zvlášť nevynikal (pomineme-li zápasy loňského play-off), když jeho bodovým maximem bylo 55 bodů z nováčkovské sezóny 2005-06. Jenže díky jeho dovednosti proměňovat nájezdy se stal v „nové NHL“ ceněným hráčem, o kterého by měl být zájem.

Jak je ovšem ve skutečnosti pro svůj tým potřebný? Odpověď na tuto otázku bychom měli zjistit poté, co si vypíšeme četnost penaltových rozstřelů u jednotlivých týmů. Podle toho se nám ukáže, kolik bodů může specialista na nájezdy pro svůj tým získat bodů.

Podle průměru každý tým NHL během základní části jede 10 penaltových rozstřelů, přičemž minimum je zhruba šest (Senators) a maximum třináct (Devils, Oilers). Jde samozřejmě o průměry, takže nám kupříkladu v této tabulce zůstává skryto, že Oilers v sezóně 2007-08 jeli celkem 18 nájezdů (celkem patnáctkrát vyhráli!), zatímco Flames se této penaltové loterie ve stejném ročníku zúčastnili pouze pětkrát.

I tak nám ovšem podle průměru vychází, že specialista na nájezdy může svému týmu dopomoci maximálně k deseti bodům, což ovšem není zrovna zanedbatelná cifra. Pro představu: Loni by tento bodový zisk jedenáctému týmu v konferenční tabulce stačil na postup do play-off.

Zároveň ovšem musíme vzít také v úvahu, že exekutoři nájezdů mají nějakou procentuální úspěšnost, která se samozřejmě velice cení a je přesnější statistikou než počet proměněných penalt.

Pokud bychom do této kategorie počítali hráče, kteří jeli minimálně deset nájezdů, tak by do této tabulky patřil ještě Petteri Nummelin, který v letech 2006 a 2007 proměnil osm z deseti pokusů, a to i přesto, že dal tehdy pouze 5 gólů (78 zápasů).

Jak se tedy tato procentuální úspěšnost promítne do počtu skutečně získaných bodů? Vezměme si za příklad Erika Christensena, který byl z 31ti nájezdů v dresu Penguins, Thrashers a Ducks úspěšný celkem sedmnáctkrát. Pokud Christensen svou penaltu proměnil, tak jeho tým prohrál pouze dvakrát (15-2). Pokud se mu naopak nedařilo, tak se bez jeho přispění vyhrálo pouze jedinkrát (1-13). Hodnota tohoto hráče je tedy poměrně vysoká, neboť on sám svému týmu získal 15 bodů navíc.

Jokinen a Christensen se ovšem v posledních dvou letech ocitli na listině nechráněných hráčů, což znamená, že nikdy zvlášť ceněni nebyli. Kluby NHL si možná ještě na kategorii specialistů na nájezdy nezvykli. Je ovšem pouze otázkou času, kdy tito hráči budou přitahovat větší pozornost.